Na slovíčko… Ärisse

Otevřela jsem dveře svého pokoje, mého království, a na prahu jsem strnula.

Na židli tam seděla Ärisse, nohy na mém psacím stole a znuděně si prohlížela nehty na rukách. Když mě zaregistrovala, otočila ke mě hlavu a věnovala mi jeden z těch jejích úšklebků, které jsem jí přidělila.

„To je dost, že jdeš.“ Mohla jsem si v jejím hlase všimnout zlostného podtónu. „Nestůj tam tak. Pojď sem. A zavři dveře.“

Sice jsem se v tu chvíli nemohla vidět, bradu jsem ale musela mít až někde u nohou. Beze slova jsem zavřela dveře a přistoupila blíž. „Co tady děláš?“

„Co asi? Na čaj a bábovku jsem sem nepřišla, i když…“ Střelila pohledem po talířku se zmíněným moučníkem, který jsem nechala na stole. Aniž by se dovolila, jednoduše po něm sáhla a začala se cpát. „K tvojí otázce. Chtěla jsem s tebou mluvit. Vlastně jsem se tě chtěla na něco zeptat,“ řekla s plnou pusou.

„Na co?“

Ärisse spolkla sousto. „Proč,“ podívala se mi zpříma do očí, „mi to děláš?“

Nechápala jsem, co má namysli, ale než jsem se stihla zeptat, pokračovala.

„Nejdřív mě necháš zavřít, potom lítám po celém Tarribëanu jak husa sem a tam a poskakuju kolem toho nabubřelého rádoby Krále – i když byl docela sexy, to ti zase musím přiznat. Ale i tak. Necháš mě málem zabít skřety, a aby to nestačilo, neustále mi házíš klacky pod nohy!“ Teď už zněla opravdu naštvaně. Viděla jsem, jak se jí v očích nebezpečně blýská. Napadlo mě, kolik jí asi dělí od toho, aby po mě skočila a na místě mě zaškrtila.

„Zadrž. Z každého průšvihu jsem tě dostala a–“ Nenechala mě mluvit.

Odložila talířek s bábovkou, až to třísklo, a vstala. „Dostala? To je od tebe hezké. Vážně. Ale jak, zäbbuda! Myslíš, že mě baví, se neustále ztrapňovat a utíkat?“

To už ruply nervy i mě. „Jsi zlodějka! Utíkáš celý život! A nerada ti to říkám, opravdu nerada, ale ten, moje milá, není žádné peříčko.“

„Tobě se to říká, že jo? Prostě si sedneš a napíšeš, co se ti zlíbí. Ale já? Mě se už nikdo neptá, že? Já musím udělat to, co ty napíšeš.“ Zase ten úšklebek. „Co kdybychom si to jednou prohodily? Já budu psát a ty budeš pobíhat po lese. Co ty na to? Hm? Netváříš se nadšeně, ale věř mi, to já taky nebyla!“

„Co po mě vlastně chceš?“ Aniž bych si to uvědomovala, ruce jsem zatínala v pěsti.

„Chci, aby sis uvědomila, co chci já.“

„A jak to mám vědět? Nemluvíš se mnou. Jsi jen výplod mé fantazie, přenesený na papír.“

„Stojím teď tady, nebo ne?“ Udělala krok blíž. „Prostě mě poslouchej. Alespoň jednou.“

„Fajn. Tak co teda chceš?“

„Pár věcí.“ Přimhouřila oči. „Zaprvé. Vrátíš zpátky Quina.“

Vykulila jsem oči. „Cože?!“

„Jsi snad hluchá nebo co? Slyšelas.“

„Ne. To nejde. Je mi líto, ale nemůžu ho prostě jen tak nechat spadnout z oblohy, jako by se nic nestalo. To nejde.“

„Sice by to nebylo úplně příjemné, ale přežil by to.“

Vrtěla jsem hlavou a Ärisse se mračila čím dál víc. „Nejde to,“ opakovala jsem.

„FAJN!“ Rozhodila rukama. „Ale věř mi, že jsi mi tím vrazila kůl do srdce. Tohle ti nikdy nezapomenu.“

Co teď? Nemohla jsem jí říct, že i mě mrzelo – co mrzelo, doslova mi to rvalo srdce na kusy – nechat Quina takovému osudu, který si navíc ani nezasloužil. Ale tohle jsem jí říct nemohla. Rozpoutalo by to další debatu na téma „A proč jsi to tedy udělala?“ A tak jsem raději mlčela.

„Zadruhé,“ pokračovala Ärisse. „Necháš mě jít.“

„Jít?“

Přikývla. „Chci být svobodná. Chci si dělat, co chci a hlavně, kdy chci. Nikdo mi nebude diktovat život.“

„Nemůžu tě nechat jít uprostřed příběhu!“

Protočila otráveně oči. „Tak fajn. Dohraju tuhle hru až do konce, ale potom mi dáš pokoj.“

Její výhružný tón ani pohled mě nezastrašily. Hlavou mi mezitím běžely úplně jiné myšlenky. Přeci mi vlastní postava, kterou jsem napsala, nebude nařizovat, jak mám psát. Založila jsem si ruce na hrudi. „To by šlo, ale bude to podle mě.“ Překvapila jsem sebe samu, když jsem takto reagovala. Pochytila jsem snad něco z Ärissiny povahy, kterou jsem jí připsala? Stávala jsem se jí? Protože ona rozhodně nebyla mnou.

„Vy autoři jste tak otravní. Dobře. Platí.“ Pokývala hlavou. „Ale tak snadno se mě zase nezbavíš.“ Věnovala mi široký úsměv. „Na začátku by to ještě šlo. Stačilo smazat těch pár řádků v prologu, ale teď? Smůla. A víš proč?“ Ve vteřině stála přímo u mě a skláněla se k mému uchu. Na tváři mě zašimral její teplý dech. „Protože jsi mi dala osobnost.“ Odtáhla se a vyskočila na parapet otevřeného okna.

Věnovala mi poslední úšklebek a zmizela do noci.

Reklamy

One thought on “Na slovíčko… Ärisse

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s